Krajina duše

"Ono to má nějaký vyšší smysl. My ho nevidíme, možná není potřeba ho vidět… Je to moje krajina. Krajina jako duše."

Marie vyrostla v přeplněném bytě, třináct lidí v "tři plus jedna". Alkohol, nemoc, chaos. Bez klidu, bez soukromí, bez prostoru být dítětem. "Nevím, kdo jsem. Oni mi nerozumí. Prostě úplně z jiný planety."

Do toho přicházely věci, které dítě nemá nikdy zažít. Opakované sexuální zneužívání v dětství i v dospělosti. Dokonce i od člověka, který měl být bezpečný – jejího psychologa. "Prošla jsem si duševní bolestí… kde nechceš být, nevidíš ani trošku světla. Jako někdo, když ti dá injekci. Nemůžeš se bránit. Nemůžeš se pohnout. A je to tak silný, že se hroutíš. Vlastně to hlava vůbec nebere. Jsi bezcenná."

S tímhle pocitem viny ("to je moje chyba, určitě jsem k tomu nějak přispěla") přišla i touha úplně zmizet. "Často… nechtělo se mi žít. Nelezla jsem ven. Chlastala jsem. Byla jsem doma. Čuměla na bednu. Chtěla jsem skočit z okna."

A přesto v ní něco zůstalo živé. Něco, co ona sama popisuje jako pud přežít. "Nevím, co to je… možná pud sebezáchovy… ale ta síla vždycky nějak zvítězila."

Z domova utekla přes školu. Dostala se na konzervatoř. To bylo první lano. Pak divadlo. Šest let práce, hlas, pozornost, přátelé. Ale vnitřně pořád pád-nádech-pád-nádech. Závislost na alkoholu. Závislost na lidech. Úplné vyčerpání.

A pak se stalo několik věcí za sebou - objevila vztahy, které byly opravdové, ne jen využívající, potkala lidi, kteří jí věřili a dostala prostor mluvit nahlas

Z toho vzniklo její vlastní představení – osobní zpověď. Ne jako role. Jako ona sama.

"Hlas léčí. Hudba je pro mě nejvíc."
"Najednou jsem měla chuť tvořit."
"Umění mě osvobozuje."

Vznikl moment zlomu. "Bez víry by to nešlo. Teď chci žít."

Její spiritualita není dogma. Je to pocit, že je součástí něčeho většího. "Spojím se s tím Bohem. Se spojím s celkem. Víra se mění… někdy se posiluje, jindy vyhasne. To může být víra v cokoliv."

A s tím začala růst ještě jedna věc: vztah k sobě. "Teď poprvé v životě nejsem na sebe tak náročná. "Mám se teď radši. Už nejsem obětí. Jsem silná."

CO JÍ POMOHLO

Přátelství
"Přátelství mám letitá. To je nejvíc živá voda. To je symbióza… jako čisté jezero."
→ Lidi, u kterých mohla být pravdivá, bez masky. Sdílení a humor jí doslova držely život.

Spiritualita / přesah
"Spojím se s tím Bohem… se spojím s celkem."
"Bez víry by to nešlo."
→ Pro ni není víra pravidlo. Je to pocit, že není úplně sama v bolesti. Že existuje smysl, i když ho nevidí hned.

Tvořivost, hlas, jeviště
"Hlas léčí. Hudba je pro mě nejvíc."
"Umění mě osvobozuje."
→ Tvorba jí dovolila vzít trauma a přepsat ho do příběhu, který vypráví ona, ne trauma. Ne pasivní oběť, ale autorka.

Přerámování (mentální otočka)
"Potřebuju bolest, ze který člověk může růst a tvořit."
"Dokonalost je proces poznávání se. Je to láska, radost."
→ Bolest = materiál pro růst, ne stigma. Začala zkoušet mluvit sama k sobě laskavěji.

Hranice
Rozhodla se odstřihnout toxické vztahy, i když to znamenalo zůstat chvíli "na dně" finančně. Přestala se utápět v alkoholu, přešla na léčbu, začala si chránit sebe.
"Cítím se lehká sama za sebe. Vybírám si, kde chci být."

Tohle není příběh "a pak to bylo dobré". Tohle je příběh člověka, který šel úplně na dno, a z toho dna si pomalu vzal kusy sebe zpátky.

Důležité momenty síly:

• Přiznat si: "Bylo to trauma. Nebyla to moje vina."

• Dovolit si říct nahlas: "Nechtělo se mi žít." (tohle samo je síla, ne slabost)

• Najít něco, co mě drží ve světě (hlas, přátelé, víra, humor)

• Pomalu přestat být jen tělem, kterému se věci dějí, a stát se zase člověkem, který tvoří

Je to růst skrz bolest – ne mimo ni.

Marie tomu říká takhle:
"Už nejsem obětí. Jsem silná."
"Každá bolest mě tvaruje."
"Kdyby se to nestalo, nebyla bych tam, kde jsem."