Psychoedukace
Psychoedukace pomáhá porozumět tomu, co se v nás děje, a dává našim prožitkům rámec a smysl.
Když rozumíme svým reakcím, nejsme jimi tolik pohlceni – můžeme se o sebe lépe starat a jít vlastní cestou tempem, které zvládneme. 
🪶 Posttraumatický růst
Někdy tě trauma, těžké životní události rozbijí na kousky, otřesou tvými základy. A někdy tě ty samé kousky naučí skládat se novým způsobem.
Posttraumatický růst (PTG) znamená, že i po velmi těžkých událostech se člověk může proměnit – ne tím, že zapomene, ale tím, že bolest začne mít nový význam.
Marie popisuje přesně tenhle moment:
"Jak jsem moc chtěla zemřít, tak teď chci žít."
Růst se obvykle projevuje v několika oblastech:
- 
Vztah k sobě: větší přijetí, menší sebekritika ("Už nejsem na sebe tak náročná.")
 - 
Vztahy s druhými: hlubší vztahy ("Přátelství mám letitá… to je nejvíc živá voda.")
 - 
Nové možnosti: změna směru ("Odstřihla jsem se od toxických vztahů a najednou přišly nové projekty.")
 - 
Spiritualita: hledání smyslu ("Spojím se s tím Bohem, s tím celkem.")
 - 
Ocenění života: vděčnost za každodennost ("Cítím se lehká sama za sebe.")
 
Ale pozor — posttraumatický růst není povinnost.
Ne každý, kdo prožil trauma, musí nutně cítit "růst" nebo "smysl".
Někdy je cílem prostě přežít, nadechnout se, nebo žít důstojný život bez neustálé bolesti.
A to samo o sobě je dost.
Nezažít PTG neznamená selhání. Znamená to, že tvůj systém se chrání po svém.
Růst může přijít později, jinak, nebo vůbec — a všechno z toho je v pořádku.
PTG není návrat do starého "já".
Je to možnost – ne cíl.
A pokud teď žádný růst necítíš, věř že i klidné dny bez pádu a bez zázraku jsou důkazem života, který má cenu.
💫 Vnitřní rezilience
Rezilience neznamená, že tě věci nebolí. Znamená, že tě nezlomí navždy.
Marie mluví o síle, kterou nedokáže vysvětlit:
"Nevím, co to je… možná pud sebezáchovy, ale ta síla vždycky nějak zvítězila."
Tomu se říká vnitřní rezilience – tichá vůle žít.
Je to hluboký, nevědomý zdroj, který se aktivuje i ve chvílích, kdy už hlava vzdala.
Tahle síla se neukazuje ve velkých gestech. Spíš v maličkostech:
- 
vstát z postele,
 - 
zavolat kamarádce,
 - 
dát si sprchu,
 - 
zůstat.
 
A když člověk později začne tenhle instinkt vědomě vnímat, může z něj vyrůst nový způsob síly – ne tvrdost, ale měkká odolnost, která se dá rozvíjet.
