Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka?

Když zemře blízký člověk, neztrácíme jen jeho přítomnost. Někdy se promění i to, jak vidíme sami sebe a své místo ve světě. O tom, co se děje s naší identitou, vztahem a vnitřním světem po ztrátě blízkého člověka, je tento článek. 

Někteří lidé popisují zvláštní pocit, jako by se změnil jejich vnitřní svět. Jako by uvnitř vzniklo místo, které tam dříve nebylo. Prázdný pokoj. Výseč. Část prostoru, která byla dlouho zaplněná přítomností druhého člověka. Nejde jen o vzpomínky. Spíš o pocit, že se proměnilo něco v samotném uspořádání našeho života. Možná je na tom někdy nejtěžší právě to, že člověk neví, co se s ním děje. Nejen že někdo chybí. Ale jako by chyběla i část vnitřního prostoru, na který byl celý život zvyklý.

Podobně jako po rozchodu se může objevit zvláštní pocit prázdna. Nejen proto, že ten druhý už tu není.
Ale i proto, že vedle něj jsme byli někým konkrétním.

Dcerou, partnerem, mámou, někým, kdo o druhého pečoval, někým, kdo byl viděn určitým způsobem

A najednou ten prostor zmizí.

Ve vztazích totiž nejsme jen "vedle někoho". Ve vztazích se také nějak utváříme. Druhý člověk se stává určitým zrcadlem, ve kterém vidíme sami sebe.

Ne nutně slovy.
Někdy jen tím, jak se na nás dívá.
Jak nás oslovuje.
Jak vedle něj existujeme.

A když člověk zemře, nezmizí jen on. Může zmizet i ten způsob, jakým jsme mohli vidět sami sebe. 

Možná je na tom někdy nejtěžší právě to, že člověk neví, co se s ním děje. Nejen že někdo chybí. Ale jako by chyběla i část vnitřního prostoru, na který byl celý život zvyklý. Někteří lidé po ztrátě popisují, že se necítí úplně sami sebou. Jako by něco uvnitř změnilo tvar. Jako by svět byl známý, ale současně trochu cizí.

A často nevědí: jestli je to normální, jestli to někdy skončí nebo jestli už takhle budou cítit navždy.

Může se objevovat i podrážděnost, vztek nebo zvláštní vnitřní neklid. Někdy člověka rozruší maličkosti, na které by dříve vůbec nereagoval. Ne proto, že by nezvládal truchlit. Ale protože nervový systém je po ztrátě často přetížený a citlivější. Jako by měl méně prostoru na běžné věci.

Možná je na tom někdy nejtěžší právě to, že člověk neví, jak dlouho to bude trvat.

Jestli ten zvláštní pocit prázdna někdy zmizí. Jestli se ještě někdy bude cítit normálně.

A právě tahle nejistota bývá někdy děsivější než samotná bolest.

Psychika jen potřebuje čas, aby dokázala unést realitu, ve které už ten vztah existuje jinak než dřív. A některé změny se nedějí rychle. Ne proto, že by člověk truchlil špatně. Ale protože některé vztahy byly příliš hluboko propojené s tím, kým jsme byli.

Je důležité vědět, že truchlení často neprobíhá přímočaře.

Někdy člověk potřebuje být blízko vzpomínkám. Plakat. Koukat na fotky. Mluvit o tom, kdo odešel. A jindy zase potřebuje od bolesti na chvíli odejít. Dívat se na seriál. Řešit obyčejné věci. Nebo chvíli necítit. To, že někdy nemůžeme být se ztrátou v kontaktu pořád, neznamená, že zapomínáme nebo že se vzdalujeme. Psychika si často blízkost k bolesti dávkuje tak, jak ji dokáže unést.

Nejde o to truchlit správně. Ale spíš postupně hledat: co nám pomáhá, co naše psychika unese, kdy potřebujeme být blíž a kdy si potřebujeme odpočinout

Ve svém výzkumu o posttraumatickém růstu jsem si všímala, že lidem po těžkých životních zkušenostech často nepomáhal jeden velký obrat.

Pomáhaly spíše drobné věci. Lidé, příroda, každodenní rituály, možnost být zranitelný, pocit, že na to nejsou sami. 

Některé respondentky popisovaly, že se nevrátily zpátky k tomu, kým byly předtím. Spíš měly pocit, že se jejich život postupně skládá do nového tvaru.

A možná právě to je někdy součást truchlení.

Ne vrátit původní podobu života.

Ale postupně objevit, jak žít dál s tím, co už člověka navždy proměnilo.