Když něco v terapii nesedí: aneb negativní zkušenosti klientů a proč je důležité o nich mluvit
Terapie by měla být místem, kde se člověk může cítit slyšený a přijímaný. Někdy se ale objeví pochybnosti, nepříjemné pocity nebo dojem, že něco nefunguje tak, jak by mělo. Tento článek nabízí pohled na to, co o podobných zkušenostech víme z výzkumů i proč má smysl o nich v terapii mluvit.
O terapii se často mluví jako o bezpečném prostoru. Místě, kde se věci začnou postupně zlepšovat. Zkušenosti klientů ale ukazují, že to tak nemusí být vždy. Někteří lidé se v terapii necítí dobře. Odcházejí zmatení, zahlcení nebo zklamaní. Mohou mít dokonce pocit, že se jejich stav zhoršil. A přesto o tom často nemluví.
Jak ukazují studie zaměřené na zkušenosti klientů, negativní momenty v terapii nejsou výjimečné.
Odhady naznačují, že se mohou objevovat přibližně u 5 až 13 % klientů. Skutečný výskyt však může být vyšší, protože část těchto zkušeností zůstává skrytá.
Co může být zdrojem nespokojenosti
V některých případech vede negativní zkušenost k tomu, že klient terapii jednoduše ukončí – bez vysvětlení. Nepřijde na další setkání. Neozve se. A terapeut často neví proč. Může přemýšlet, co se stalo. Ale nemá koho se zeptat – kromě sebe. Výzkumy, které se zaměřují na důvody předčasného ukončení terapie, jsou zatím spíše vzácné. Klientské zkušenosti zároveň ukazují, že tyto momenty mohou mít různé podoby. Část z nich se týká samotného vztahu s terapeutem.
Klienti popisují například to, že měli pocit, že jim terapeut nenaslouchá, nerozumí jim nebo reaguje způsobem, který působí hodnotícím či zraňujícím dojmem. Jindy se objevují pochybnosti o průběhu terapie. Například pocit, že terapie nemá směr, že se "točí v kruhu", že zvolený způsob práce klientovi nesedí.
Další zkušenosti souvisejí s tím, jak se klient v terapii cítí.
Může se objevit:
pocit nepochopení nebo odstupu
nejistota, zmatek či nedůvěra
pocit, že si s terapeutem "nesedl"
nebo že prostor není dostatečně bezpečný
Někteří lidé také popisují, že se během terapie objevily nepříjemné pocity nebo myšlenky, se kterými si nevěděli rady. V některých případech se potíže dočasně zhorší nebo klient ztratí motivaci či naději, že se věci mohou změnit. Jindy přetrvává pocit, že se nic zásadního neposunulo. Zajímavé je, že to, co vyjde v dotaznících během terapie, se nemusí vždy shodovat s tím, jak klient svou zkušenost popisuje zpětně. Klient může během terapie vykazovat "zlepšení", ale zároveň mít pocit, že mu něco důležitého chybělo nebo že se necítil dobře.
Když se terapeut netrefí
Je ale fér říct ještě jednu věc. Terapeuti většinou pracují v dobré víře. Snaží se porozumět, ptají se, dávají zpětnou vazbu a hledají cesty, které by mohly být užitečné. Ne vždy se však podaří najít způsob práce, který klientovi vyhovuje.
Zjištění z výzkumů také ukazují, že negativní zkušenosti klientů mohou být zlehčovány nebo vysvětlovány způsobem, který nevede k jejich skutečnému pochopení.
Například jako "součást procesu"
nebo jako něco, co "patří k životu".
To samo o sobě nemusí být nepravda.
Pokud v tom ale klient zůstane sám, může to vést k pocitu, že jeho prožívání není důležité nebo že "je problém v něm". A pak se o těchto věcech raději nemluví. Stává se také, že terapeuti jdou příliš rychle. Otevřou téma, na které ještě není čas. Nebo nabídnou pohled, který klientovi nesedí. Ne proto, že by nechtěli pomoci. Ale proto, že každý člověk má jiné tempo, jiné potřeby a jiný způsob, jak se k věcem může přibližovat. A právě proto je tak důležité, aby o tom bylo možné v terapii mluvit. Mnoho lidí má obavu říct v terapii něco negativního.
Nechtějí zklamat terapeuta. Nevědí, jestli "to není jejich chyba". A někteří si nakonec opravdu vysvětlí situaci tak, že selhali oni.
Výzkumy zároveň ukazují, že klienti si tyto pocity často nechávají pro sebe a neotevírají je přímo v terapii.
Prostor pro otevřenou zpětnou vazbu
Ale terapie je vztah. A v každém vztahu je v pořádku mluvit i o tom, co nefunguje. Možná to může začít malou větou:
"Nejsem si jistý/á, jestli mi tohle pomáhá."
"Cítím se teď spíš hůř."
"Něco mi tady nesedí, ale nevím přesně co."
Často se ukazuje, že když se podobný moment otevře, může to být jedna z nejdůležitějších částí celé spolupráce.
Ne proto, že by se vyřešil problém. Ale proto, že se něco důležitého pojmenuje. Vznikne prostor, kde můžete říct, co vám nesedí. A být v tom slyšeni. Takový rozhovor může vztah prohloubit. Může ukázat, že je potřeba něco změnit. A někdy také to, že je v pořádku pokračovat jinou cestou.
Terapie by neměla být místem, kde se ztratíte ještě víc. Měla by být místem, kde se k sobě můžete postupně vracet.
Zdroje:
Vybíral, Z. (2024). Druhy, třídění, výskyt a příčiny negativních zkušeností klientů v psychoterapii. Psychoterapie, 18(1).
Vybíral, Z., Ogles, B. M., Řiháček, T., Urbancová, B., & Gocieková, V. (2024). Negative experiences in psychotherapy from clients' perspective: A qualitative meta-analysis. Psychotherapy Research.