Je normální, že po ztrátě už necítím tak silný smutek?

O zvláštním období po ztrátě, kdy se hrany začínají ztrácet v mlze a člověk se pomalu učí nést smutek i život současně.

Když bolest přestane být všude 

První dny po ztrátě bývají často velmi intenzivní. Člověk je v kontaktu s tím, co se stalo téměř neustále. Bolest je přítomná. Syrová. Ostrá. Někdy ale po několika týdnech přichází jiná fáze. Ne nutně lehčí. Jen jiná.

Někteří lidé popisují, že se ztráta přestává ozývat každou minutu. Ne proto, že by méně milovali člověka, který odešel. Ale protože psychika už nedokáže být v tak vysoké intenzitě nepřetržitě.

Méně bolesti neznamená méně lásky 

Může se objevit zvláštní otupělost. Pocit, že člověk není úplně tam ani tam. Už není ponořený pouze do ztráty. Ale ještě se necítí zpátky v běžném životě.

Jako by stál někde mezi. Mezi světem, ve kterém ten člověk ještě byl, a světem, ve kterém už není.

Někdy se v této době objevuje i pocit viny. Člověk si všimne, že už nemyslí na zemřelého každou minutu. Dokáže se zasmát. Něčím se zabavit. Na chvíli zapomenout. 

Jenže méně myslet neznamená méně milovat. Vztah k blízkému člověku se často nezačne ztrácet. Začne se proměňovat. A možná právě proto se objevuje vina.

Protože když hrany přestanou řezat, může vzniknout pocit, že bychom měli bolest udržovat, abychom si dokázali, že stále milujeme.

Jenže možná se neděje zapomínání. Třeba se děje něco mnohem obyčejnějšího a mnohem lidského. Psychika začíná být schopná existovat i jinde než jen v místě ztráty.

Když se objeví vina 

Někteří lidé také popisují, že se proměňuje jejich vnitřní obraz ztráty. To místo, které bylo na začátku ostré a bolestivé, už nemusí mít tak jasné obrysy. Jako by se hrany začaly ztrácet. Jako by se přes ně pomalu snášela mlha.

Mlha není zapomínání. Není to ani popření. Je to způsob, jakým psychika vytváří větší odstup od bezprostřední bolesti.

To místo nezmizelo. Pořád tam je. Jen už na něj není tak ostrý výhled jako v prvních dnech.

A možná není potřeba tu mlhu rozhánět. Není potřeba se nutit do větší bolesti, abychom si dokázali, že stále truchlíme. Není potřeba vracet ostré hrany zpátky. Stačí všimnout si, že se něco proměňuje. A dovolit tomu čas.

Truchlení někdy není jen loučení s člověkem. Je to také pomalý návrat k životu.

A ten návrat může být chvílemi nepříjemný. Protože když se člověk začne znovu připojovat k životu, může se objevit pocit:

"A co on/a?"

"Nezrazuji ho/jí tím?"

"Neměl/a bych být ještě tam?"

Jenže být na straně živých neznamená opustit zemřelé. Možná je to naopak něco, co by si většina blízkých přála. Aby po nich život nezůstal stát. Aby se člověk mohl znovu smát. Plánovat. Těšit se. Ne bez nich. Ale s nimi uvnitř.

Nejde o to rozhodnout se mezi smutkem a životem. Mezi vzpomínáním a pokračováním dál. Člověk může postupně učit nést obojí. Postrádat. A současně žít. 

Dovolit si vztah s někým kdo zemře nést jiným způsobem.